Tvorba Darth Eternal Hatred

1. Kapitola
krásné ráno v japonském zajateckém táboře.
Hlavní velitel Uši Muši vyšel ven před svou chatku a slastbě se protáhl.Zazíval "uuáááá!

mlask mlask!" a pyšně a majetnicky se rozhlížel kolem.
Bylo to vážně nádherné ráno. Řev mučených, hole pleskající o nahou kůži, troubení trumpet a

štěkot psů, co pravděpodobně někoho, kdo se pokusil utéct, trhali. ano, tak se mu to líbilo.

Z jeho chatky vyšla jakási žena. Na japonku byla dost vysoká, a možná že i na normální ženu

byla taky vysoká. Navíc byla běloška. Američanka. světle hnědé vlasy měla v culíku a protírala si spánkem

zalepené modré oči. Mohlo jí být tak 35.
"Tak jak jste se vyspala?" zeptal se Uši Muši. Ta žena, brigádní Generál Ivy Spaceball, jen

pokrčila rameny.
"No nijak. Vy a ten váš mladík jste mě furt budili, pak za barákem někdo hrozně řval a do

toho ty komáři. Prostě bída. Ačkoli můlj spánek od začátku války stojí za pendrek." znovu si

povzdechla. V duchu si ale dodala, žře se má až moc dobře. Tendle vyšinutej japonec je na

chlapečky, tak jí dává pokoj. Navíc se může těšit různým výhodám, protože mluví japonsky a

umí dobře važit. A to hlavní... je zastupujícím generálem americké armády.
Měla být popravena v den jejího zajetí. Ano... měla to být úzasná poprava. Uši Muši se na to

výborně připravil. Sehnal trubače, žongléry a dokonce v místní Zoo mu zapůjčili slona, co

uměl tančit na zadních. A večer po popravě měla být diskotéka s tombolou. Jenže z popravy

sešlo.
Do tábora totiž přijel pobočník japonského generála, muž zvaný Jokó. Přijel ihned po tom, co

se dozvěděl, kdo že je tím Ušovým vězněm (sakra jméno Uši se blbě skloňuje. Prostě podle

vzoru "ucho" to nejde, nebudu nazývat velitele zajateckého tábora uchem. Po těch letech

služby armádě...)
Ivy stála na popravišti a čekala, až skončí veselá písnička a popravčí četa jí zastřelí.

Jenže.. najednou se ozval zvuk trubek a bubnů, takže to vytvořilo hroznou kakofonii. Uši a

Ivy se svorně rozčílili, kdo že to kazí popravu, ale byl to sám Jokó. Jokó, muž se vznešenou

tváří a v samurajském kimonu. Vedle něj šlo několik bubeníků a trubačů.
Pokynul rukou a rámus ustal. Pak promluvil.(jelikož autor této parodie nemluví ani japonsky

ani anglicky, navíc na klávesnici nemám japonské symboly, budeme mluvit česky. Ale včas vás

upozorním, jakou řečí že se tu mluví, aby jste byli v obraze)
"Veliteli Uši! Co to děláte?" zakřišel Jokó.
"Popravu, můj pane!"
"Hm... a proč je tu ten slon? to jste chtěl popravit i slona nebo co? Co je to za způsoby,

todle? To je poprava a ne cirkus! tedy, chci říct, cirkus a ne poprava... Hm... A já vám

nařizuji, abyste oho ihned nechal, protože todle je, zaprvé žena a za druhé velice důležitá

osoba, co nám může pomoct vyhrát válku!" To už si Ivy odkašlala a řekla zvučně japonsky:
"Pane, já nezběhnu k vaší armádě, jestli myslíte tohle. Nepomohu vám vyhrát, jsem již

smířená s tí, že zemřu." Uši se na ní rozběhl a chtěl jí prašiti, ale Jokó byl rychlejší.
"Pravidlo 1 kodexu šupitó mluví jasně: Nidky neublížíš ženě, byť nepřátelské, zlé nebo

tchýni. Takže je vám to jasné? jakmile na ní někdy uvidím jediný šrám, upadne vám hlava!"
otočil se na Ivy.
"Generále, je nám ctí, že budete naším vězněm. Já osobně budu vyjednávat s vaším armádním

generálem o vašem propuštění." poklonil se a odešl. Pak se zastavil a koukal na slona.
"a ten bordel ze slona, do zítřka ukliďte. Protože číslo 2 v kodexu Šupito zní: Neznečistíš si ničím zahradu svou ani nepřítele svého. haa-ííí!" a odešel za zvuků trumpet a bubnů.
Ivy, Uši a ostatní chvíli mlčeli. Pak Uši hodil čepci na zem, skákal po ní a ječel japonské nadávky, které odmítám publikovat, byť česky.
"Tak pěkná poprava! I slona jsem pozval! Bůůůéé!" pak pokynul rotě, sundali Ivy pouta a odvedli ji na samotku.

To se stalo před týdem.

Přes týden se Ivy Spaceball seznamovala se životem v zajateckém táboře. Díky bohu jí nikdo přímo neohrožoval, na to jí Joko až moc chránil. Navíc vůbec neodjel z toho tábora, ale poflakoval se kolem, něco tam pořád dělal a někdy se někam vypařil. Ostatně, Spaceball toho moc vědět nemohla, protože byla pořád zavřená v chatce u Ušiho. (ale jo, na záchod a tak, to mohla, to je jasný.)
Jednou tedy viděla, co se jí ani za mák nelíbilo.
Uši k ní se sladkým a zasněným výrazem přistoupil, opíraje se o svou vycházkovou hůl.
„Pojďte se podívat na jednu moc hezkou japonskou tradici. Možná, že by si z toho vaši vojáci měli vzít příklad.“ Ivy se chystala odpovědět něco třeskutě vtipného, ale jen pokrčila rameny a následovala svého věznitele.
Na palouku byl jakýsi shluk a někdo tam brutálně řval a ten dav kolem zběsile fandil. Ivy si chvíli pomyslela, jestli tam někdo soutěží v řevu, ale když se prodrala davem, tak zjistila…
„Oooooh!“ zakřičela a její oběs skončil na botách několika přihlážejících, „To nee!!“
„Co to kurva je?“ dodala a koukala na Ušiho a čekala, až odpoví.
„Ten chlapík je nucen spáchat harakiri, protože ukradl vězněnému Holanďanovi ponožky a snažil se je sníst.“ Odpověděl Uši Muši ležérně, jako by konverzoval o včerejším obědě. Což vlastně dělal, konverzoval o obědě toho chudáka.
„No a Holanďan je chce zpátky, ale oni jsou snědené. Doufá, že po harakiri je bude mít zpátky.“
„A proč vlastně… proč vlastně ty ponožky jedl? To tam nebylo nic jinýho?“
„Ale jo, bylo. Jenže byla tma a on sáhl vedle. Ostatně… jen tak mezi námi, kuchyně tady v táboře je příšerná a člověk opravdu nidky neví, zda to, co má na talíři je oděv, čísi část těla nebo normální jídlo. To já si vážím vašeho vaření.“ Ano, byla to pravda. Ivy Spaceball uměla uvařit kus svetru nebo televize tak, že to chutnalo jako skopové. Tedy, spíše teleskopové.
Spaceball chvíli přemýšlela a pak se vrhla na japonce a začala se s ním přetahovat o nůž. Měla větší sílu (Protože japonec už neměl valnou většinu krve). Pak nůž odhodila, vytáhla dámský kapesníček, a začala mu krev osušovat.
„Koukejte toho nechat! Rušíte tradice!“ začal zoufale volat Uši Muši, popadl svou hůl jako kyj a začal do Ivy mlátit. Ta si to samo sebou nenechala líbit, tak začala nová přetahovačka, tentokrát o hůl. Jelikož si přestala všímat toho japonce, tak se doplazil pro nůž a dodělal své krvavé dílo. Na tváři Holanďana se zračilo zklamání – ponožky nedostal.Tak alespoň vzal zkrvavěný kapesník, s povzdechem se na něj podíval a odešel si ho k potoku vyprat.
Tahanice o hůl pokračovala. Všichni, co byli naskupení kolem sledovali tuto zajímavou scénku. Uši vyhrála, praštila vší silou do Ivy, ta se v jekotu svalila na zem.
„Ne!! To nesmíte! Jokó vám to zakázal!! Jokó! JOKÓ, POJĎTE SEM!!“
Uši dále bušil do Spaceball holí, ale ta se mu náhle zlomila. Nevěřicně na rozpůlenou hůl koukal, jako by jí viděl prve v životě, a koktal: „Jé.. mě se zlomila hůl.. o co se teď budu opírat?“ To už se ale ozvalo dusání – byl to Jokó se svým pobočníkem. Jokó měl tradiční samurajský kroj, meč, bambusovou tyč a jeho pobočník to samé.
„Haťa- ´tááá!! Uííí! Ťa!“ pozdravil v neznámém jazyce, kterému rozuměl pravděpodobně jen on sám, a mával mečem v okrasných smyčkách, že málem jednomu přihlížejícímu dozorci usekl ucho.Pak se docela klidně zeptal, co se děje.
„Zlomila se mi hůl!“ Skučel Uši, než Ivy stačila cokoli říct.
„A kvůli tomu mě voláte? Tak si uřízněte jinou. Klacků je plný les.“ Nabádal ho Jokó a chystal se odejít.
„Ne kvůli tomu, pane, ale dějí se tady moc hnusné věci, které byste měl zastavit! Jedí se tady ponožky, nutí se tu páchat harakiri…! Pane Jokó, kdyby se todle dělo u nás, hned by jsme to zastavili!“ Jokó si povzdechl.
„Jenže my máme naše stradice. Ctíme kodex Šupitó. Na třetím místě je přikázání „nesníš nikomu část oblečení!“ takže se nedá bohužel nic dělat.“ To nedalo. Jokó byl na porušování přikázání jako pes.
Ivy se pokusila vstát, ale bolestně zase dosedla na zem. Jokó zbystřil.
„Ha!! Vy jste jí tloukl, Uši Muši! A víte, jaké je první přikázání, he? Víte to?“ píchal mu do hrudi koncem bambusové hole, „No! Nebudete týrat žádní ženy! Vy jste to porušil! Za trest to tady uklidíte, a můj pobočník na vás dohlédne! Pak vytřete podlahu v kuchyni pod dohledem mého pobočníka! Jak jsem řekl Haí- ťa!“
Jenže v tu chvíli přiběhl jakýsi chlapík v brýlích a mával dlouhou mašlí. Z chlapíka se vyklubal táborový telegrafista, a z mašle telegram. Jokó si ho od něj vzal a dal se do čtení.
„Haťá – ušikuši… co? Paťahaťa ší šupity dupity bzing bzang bzúúúng… oh!“ Abyste z toho něco měli, přikládám zde překlad: „Nejjasnější veliteli Jokó (bylo zde uvedeno jeho celé jméno – proto telegram byl tak dlouhý. Na zbylých několika centimetrech třímetrového telegramu pak stálo) hlašte se zítra odpoledne ve městě Yokohama v budově hlavního soudu. Jedná se o případ kapitána Jacqueline Celer.“
„Celer?“ dumal Jokó.
„Celer?“ zvedl Uši Muši obočí.
„Celer?!“ vykulila Ivy Spacebal oči.
„No, tak jdeme soudit!“ dodal Jokó a mečem opisoval okrasné kličky, „takže… nedupejte tady moc, chovejte se slušně, myjte si před jídlem ruce, neplivejte na zem… já musím. Haíí-ťa! Nazdar!“ a odhopsal pryč.

Soud.
Za stolem sedí hlavní soudce, po jeho levé ruce zapisovatel, po pravé Jokó, kolem několik porotců. Po stranách stráže a před porotou Jackie Celer. Trochu zblízka si jí prohlédněme…
Je jí něco po 20. Stojí hrdě a statečně, a vůbec se to k ní nehodí. Je spíš menší postavy, nevýrazný obličej, nevýrazné vodové oči, prostě typ člověka, kterého hnedka zapomenete, jakmile se s ním setkáte.
Až na hlavu.
Je tedy holohlavá, ale tam, kde jiní lidé mívají vlasy, má vytetované hrozně barevné psychedelické smyčky, klikyháky a obrazce.vypadalo to, že tatér byl v tu chvíli pěkně sjetý, klepala se mu ruka a zřejmě byl v poloze hlavou dolů.
Bylo to proto, že si libovala ve zběsilých účesech, a ve chvíli kdy chtěla do armády, měla barevné dredy. Musela se tedy ostříhat – ale brzy již přišla s potetovanou hlavou. Ne nadarmo se jí říkalo „Magor Jackie“.
Jak jsem psala, stojí hrdě a statečně, ale z poněkud neklidné tváře vyzařuje křečovitá snaha… No, Jackie myslela, že to ráno s těmi fazolemi trochu přehnala. Ale měla hlad. Tak se tu a tam ozve nějaké to „pšouk“.
„Ají ta situšito?“ zeptal se soudce. Jackie to chvíli šrotovalo. Japonsky uměla jen základy, a ani to moc ne. Učení ji nikdy nešlo. Myslela si, že se jí soudce ptá, proč to prkno chutná jako čokoládová sušenka. Ale domyslela si, že to asi nebude to pravé ořechové. Tak se pro jistotu zeptala: „Titulky… by nebyly?“ To už naklusal překladatel a překládal.
„Jmenujete se Jacqueline Celer?“
„no, já myslím, že jo, ale proč se ptáte, když to víte!“
„Šakazuki!“
„Ee?“
„Tak jmenuješ se tak, nebo ne?“
„No, jasně… jsem Jackie Celer. Nevím, proč bych se měla jmenovat jinak. Mě se moje jméno líbí. Pokud se vám moje jméno nelíbí, je to vaše věc, já se kvůli vám přejmenovávat nebudu.“
„Pche! Japonec by své jméno nikdy nevyrzadil! A ani by se nenechal chytit!“
„To proto, že v Japonsku je japonců plno, slavný soude. Mohl by se skrývat snadněji. Navíc já japonec nejsem. Jsem čecho-maďaro-slováko-rusko-finsko-američan, narozený na lodi někde uprostřed atlantiku.
„To sem nepleťte! Je jedno, odkud jste, ale kde skončíte. U nás na dvoře před popravčí četou!“
„Ouč. Tím se všechno pekelně komplikuje.“ Spoutanýma rukama si přejela po potetované pleši. Vypadalo to, že mne zastydlé myšlenky. Byla jediný svůj obhájce.
„Neměla jste tedy vraždit! Tím se dostáváme k bodu vašho obvinění – postřílela a pozabíjela jste rotu 1000 japonců, dne 1. 7. 1942!“
„To je zřejmý, je válka, slavný soude! To se obvykle zabíjí!“
„Ticho! Mluv, jak to bylo?“
„Eáá.. mám mlčet, nebo vysvětlovat? Když se nevymáčknete, tak to nevim…“
„Mám tady napsáno, že jste se vylodila se svou skupinou, čítající 50 lidí, a s nimi jste pak postupovali do vnitrozemí, ve snaze vysvobodit vašeho generála spaceballovou. A tam jste vyvraždili sto japonců!“
„To bylo trochu jinak, slavný soude. Po vylodění jsem byla sama. Protože japonci nás napadli. Já jsem měla batoh plný munice a karnevalového převleku. Tak jsem se převlékla – byla to maska gorily. Pak jsem došla do toho japonského tábora. Zjistila jsem, že jsou to ty, co vyvraždili mou jednotku. Byla jsem strašně naštvaná, že jsme jim tam hodila granát! A najednou rána, všechno lítá vzduchem… nevím jak se mi to povedlo, slavný soude, ale trefila jsem kotelnu. Všechno kolem chytlo, a já jsem do unikajících začala střílet, hlavně poroto,a bych ukrátila jejich utrpení. To je vše, slavný soude!“
„Pane předsedo,“ vstyčil se najednou Jokó, „mohl bych se teď ptát já?“
„Jistě, ptejte se, generále. Mě je z té vražedkyně na blití.“
Jokó mluvil anglicky.
„A jak vás chytli, kapitáne?“
„No.. došli mi náboje. Hodila jsem tam ještě jeden granát, a dala se na útěk. Došlo mi, že podle mapy musím generála Spaceball vystopovat sama a zachránit jí – nebo zemřít. Sundala jsem tedy tu opičí masku, blbě se mi v ní dýchalo, a pokračovala nalehko. Jenže… jenže když jsem dorazila do bufetu a dala si sváču, tak… mě prostě zatkli.“
„Co s vámi udělali v zajetí?“ pronesl Jokó, a ostatní co byli v soudní síni, samí muži, zpozorněli a vyčkávali.
„Díky mému pásu cudnosti nic, co by se vám líbilo, slavný soude!“ zazubila se šelmovsky Jackie, „akorát mě trochu zmlátili, hlavní dozorce si na mě vyzkoušel nově zakoupený sado-maso bičík, a pak si na mě hráli pyškvorky.“
„Můžete to.. nějak dokázat?“
„jo,“ řekla Jackie a vyhrnula si triko. Na zádech měla ještě nezhojené jizvy, pak kousance, a mřížky pyškvorek, svědčící o tom, že ten co hrál za křížky byl totální pako.
„To by stačilo!“ křikl pobouřeně Jokó, „žádné další otázky už nemám.“
„No,“ pravil rozhodně soudce, „a my se jdeme vedle poradit, co s vámi. Všechno, co jste řekla, popřeme. Popřeme i to, že jsme to popřeli!“zle se zasmál a odešel s několika porotci vedle. Pak sáhodlouze popírali.
„Todle to dlouhý dohadování smrdí smrtí!“ strašil Jackii překladatel, co s ní zůstal v místnosti.
„Houby“, zavrčela Jackie, „Japonci maj prostě dlouhý vedení. Než vykoktaj všechny ty jejich znaky, tak já mám snědenej oběd.“ Následovalo hromské pšouknutí. „A já to s obědem přehnala…“
V tu chvíli se otevřely vedlejší dveře a porotci vyšli ven. Něco řekli – a překladatel se obrátil s krvelačným výrazem k Jackii.
„Rozsudek byl odložen na zítra. Protože kvůli vašemu fazolovému – hmm opojení – vás dnes necheme mít na starosti. Hlavně jde o to, abyste se zotavila ze svých zranění.“
„Jakých zranění? Myslíte ty pyškvorky? To už mám zahojené. Fakt jsou všichni číňani blbý jako vy?“ předseda soudu něco děsivě zaječel a překladatel s hlasem jako med dodal: „nebudu překládat!“ a to už se na Jackii vrhlo x japonců a svalili se na zem v jednu velkou hromadu. Jackii došlo, že to léčení nebude jen tak jednoduché.