Hellight
Byl pozdní večer, téměř noc.
V potemnělé čtvrti již venku nikdo nebyl a ulicemi se rozléhalo pouze ticho.
Ticho rušil pouze hovor dvou osob sedících na pohovce v přízemí jednoho z domů.
Vychrtlá hnědovlasá slečna a vychrtlý napudrovaný mladík.
„Bello prosím, moc tě prosím, používej jinačí odstín rtěnky.“ „Edwarde, už jsme to probrali mockrát, mě se tahle líbí.“ „Ale zlatíčko, takhle to nepůjde, vážně ti nesluší, pokud chceš, vyberu ti nějakou moji, přeci víš, že ti jednu rád věnuji.“ „Ach Edwarde, co bych si bez tebe počala… “ „Ach Bello… “
Než však mohli ve svém dialogu pokračovat, něco se stalo.
Náhle se pod těžkým kopancem rozlétly dveře do domu.
Edward s Bellou se rychle ohlédli směrem ke dveřím a nevěřili vlastním očím.
V rámu dveří stál záhadný cizinec se slunečními brýlemi v červeném kabátě a klobouku.
Krátce se po místnosti rozhlédl a usmál se. „Dnes je krásná noc. Za takové noci vždy dostanu chuť na krev.“
V měsíčním svitu, který dovnitř dopadal, se v jeho úsměvu zaleskly dva dlouhé tesáky.
Oba milenci z něj nedokázali spustit oči a konsternovaně na něj hleděli.
Napnuté ticho první prolomila roztřeseným hláskem Bella.
„Kdo jsi?“
„Jmenuji se Alucard,“ odpověděl cizinec. „Jsem zvláštní pověřenec agentury Hellsing.“
Než se stačila Bella zeptat, kdo je tu kruci ten Hellsing a proč jim vtrhl do domu, dodal: „A mám na starosti úklid odpadků.“ Svoji odpověď opět vyprovodil svým zubatým úsměvem a vykročil směrem do domu.
Edwardova tvář se zkřivila odporem.
„Taková neupravená maškara bez špetky stylu a přirozené elegance mi bude říkat, že jsem odpad? Víš, kdo já jsem? Já, já...“ Edwardův hlas znejistěl, když viděl, jak cizinec šahá do svého kabátu. „ ... já jsem upír, měl by ses rychle ztratit, nechci ti zbytečně ublížit. No, ale neboj se, že bych to neudělal!“
Absurdnost jeho slov mu vyzněla v plném světle, až když pořádně uviděl, co to cizinec pod kabátem ukrýval. Velká stříbrná pistole vypadala, že bez problému prostřelí slona. Na to, co by udělala s jeho upravovanou pletí, nechtěl Edward radši ani pomyslet.
Alucard se zazubil a namířil pistolí na Edwardovu hruď.
„To je dobře. Já totiž lovím upíry. Tedy většinou. Občas, jako dnes, jenom vynáším odpadky. Stále ale čekám na příležitost, kdy potkám protivníka hodného mé pozornosti.“ A hodil na Edwarda opovržlivý pohled: „A to se dnes určitě nestane.“
Než však stačil zmáčknout spoušť, Edward hbitě vyskočil na nohy, s Bellou chycenou pod krkem jako živým štítem.
„Edwarde, co to děláš?“ „Neboj se má lásko, nevystřelí. A pokud ano, tak alespoň zemřeme spolu.“
Alucard celou scénu pozoroval se škodolibým úsměvem a na nastalou situaci reagoval pouze opětovným namířením zbraně.
Když Edward viděl, že cizinec je ke skutečnosti, že si vzal rukojmí, zhola netečný, zkusil ještě poslední naději, která mu zbývala. „Víš, já jsem upír, ale hodný upír, já nikdy, nikdy nikoho nevysál, vážně, mě nemusíš zabíjet. A přece nezabiješ ji, nemůžeš přece zabít nevinnou dívku, to přece nejde, to nemůžeš… Prostě, já jsem hodný, nikdy jsem nikomu nic neudělal a navíc…“
Edwardovo žvatlání přehlušil zvuk pojistky na zbrani. Když cizinec ke všemu již zajištěnou zbraň sklonil, Belle i Edwardovi se viditelně ulevilo. Do chvíle než cizinec promluvil.
„Děvče,“ zeptal se Alucard tiše. „Jsi opravdu nevinná?“
Bella se prvně rozpačitě podívala na Edwarda a poté na Alucarda.
„Jakže prosím?“ „Abych zasáhl jeho srdce, kulka musí projít tvými plícemi. Potřebuji vědět, jestli jsi panna.“
„No, jednou jsme byly s holkama na párty a já už si to přesně nepamatuju, ale moc jsme se opily a oni pak kluci to a…“
„Aha,“ řekl Alucard a opět namířil svoji pistoli na dvojici „V tom případě je mi líto.“
Alucardův prst zmáčkl spoušť a vypálil tak ze zbraně kulku ráže 13mm odlitou z roztaveného stříbrného kříže, posvěceného samotným arcibiskupem z Canterbury. Jako obvykle si svůj cíl našla, prvně prošla plícemi Belly, jak Alucard zamýšlel, ale srdce Edwarda bylo tak velké a plné lásky a světového míru, že kulka zasáhla pouze jeho malou část.
Přesto kinetická energie kulky obě bezvládná těla odhodila téměřlu přes půl místnosti.
Alucard pomalu přešel pokoj až k Edwardově mrtvole a zpříma se mu podíval do tváře.
K jeho překvapení upírský samozvanec stále žil.
„Co se děje? Vždyť přece stále žiješ! Že by jsi byl opravdu upír? Tak proč si nenecháš své rány zregenerovat?! Je to jenom malé škrábnutí! Proč na mě nepovoláš síly temnot? Proč se neproměníš v nějaké zvíře?! Jsi přece veliký upír! No tak! Dělej! Dělej! Tak dělej něco, ty špíno!“
Edward na něj jen upřeně civěl přes svoje vyhasínající oči. Z pusy plné krve dokázal vydat jen stěží slyšitelné: „Prosím, pomoz mi. Jsem příliš krásný na to, abych zemřel...“
Alucard se jen divoce zasmál a znovu namířil na Edwardovu hruď svoji mohutnou pistoli.
„Jsi tedy jako všichni ostatní před tebou.“ řekl spíše do prázdna, než k Edwardovi. „Jen ubožák, co si myslí, že je něco víc. Nikdo, kdo by měl být hodný mé pozornosti.“
A ticho v místnosti proťal již podruhé a naposled zvuk výstřelu a mlaskot střely, která se zakousla hluboko do masa.
***
I když většina svědků později prohlásila, že po „Masakru v domě číslo 66“, jak noviny nález v domě pojmenovaly, viděla vycházet pouze jednu postavu, oficiální policejní verze vyloučila, že by masakr uvnitř mohl způsobit jeden člověk. Případ dvojnásobné vraždy uzavřeli jako další brutální akt pomsty mexické mafie, která v posledních měsících ve čtvrti řádila překvapivě silně.
Jenom jedna věc, kterou policisté nikdy nezjistli a vrchnímu detektivu Ysardovi ještě po mnoho let vrtala hlavou, byl fakt, kde útočníci k čertu přišli ke zbrani takové ráže...
Předmět: Re: Potanova tvorba 
Sun Jan 02 2011, 22:38
