Univerzum Marielly Regan

Kapitola 1 – únik z pekel

Pravděpodobně jsem ten nejneoblíbenější člověk na celé planetě. Nejneoblíbenější a nejzbytečnější. V tom abych spáchala sebevraždu mi brání jen moje přirozená zbabělost.
Sebevraždu mi doporučovalo už spousty lidí. Jak děti na základce, tak moje dva starší bratři a kluci, co mě vytrvale odmítali. Zkrátka, celých 20 let života jsem prožila ve městě, kde pořád prší, mezi lidmi, co mě nemají rádi nebo si mě v nejlepším nevšímají. Bez vyhlídek na lepší budocnost, v chudobě, s rodiči co jsou nevrlí a věčně zamračení lidi.
Abych vůbec někoho sbalila, nebo se s někým vyspala, musela jsem hodně škemrat a vyzbyli na mě jen nejhnusnější kluci. Občas mě některý z nich vydíral, nebo si o mě vymýšlel strašné věci.
Prima život. A jak tak na sebe koukám do zrcadla, nijak to nechápu. Jako bych snad v sobě měla něco co je odpuzuje, protože můj vzhled na to zcela jistě nemůže. Jsem vysoká asi 165 cm, vážím 50 kilo, mám dlouhé oranžové vlasy, jasně modré oči, hruď za kterou se nestydím… nejsem zkrátka nijak ošklivá, nikde nic nechybí ani nepřebývá, ale prostě mám zřejmě absenci charismatu. Hlavně nejsem ničím zajímavá, nic neumím, doma a v mém oblečení převládají odstíny šedé a nevýrazně modré.
No nic. Dvacet promarněných, pronuděných let života v nudném velkoměstě, bez přátel. Ano Mariello, tohle je tvůj život..
Tedy byl, než se všechno tak podivně změnilo.

Bylo to jednoho dne, kdy překvapivě pršelo. Zapoměla jsem si deštník, šedý kabát a svetr jsem měla promočený až na kost, o číslo větší džíny mokré až ke kolenům, do nejlevnějších bot z tržnice zatékalo jako do ruské ponorky z první světové. Nevím sice, zda za první světové měli pomorky, ale moje boty by rozhodně jako ponorky neuspěly. Leda jako ponorky, co se doslova ponoří a už se nikdy nevynoří.

Tak jsem si to čvachtala, neviditelná vůči ostatním lidem, šedá hrouda, masa šedého masa, naštvaná doruda jako krocan. Buďto jsem v obličeji popelavě šedá, nebo, při malé námaze či naštvání zrudnu že bych mohla reprezentovat ruský národní tým. A nic mezi tím. Jakmile na sebe naplácám makeup, tak se začnu potit a on v neúhůledných čůrkách stéká pomalu dolů, kape na svetr, někdy si i promnu oči, takže klauni v cirkuse by ze mě měli radost..

No to je jedno. Prostě,máte představu jak jsem v tu chvíli asi vypadala. Nevábně. Jako vždy.
Ještě ne začnu, dodám věc, co na mě jako jediná byla zvláštní – ale nikdy jsem to nikomu neřekla, protože bych skončila v blázinci. Ne, neslyšela jsem hlasy,ale v různých situacích jsem měla záblesky jako že jsem někde jinde… prostě, viděla jsem třeba dopadat sluneční světlo na nějaký dům a najednou se mi vynořila „vzpomínka“ která jako by nebyla z tohoto světa. Někdy to byla chodba, jindy budova, nebo mi nějaký člověk někoho připoměl, někoho, koho bych měla znát. Občas jsem na pár vteřin zapoměla kde jsem, jako by svět kolem zmizel a nahradil ho jiný svět. Vysoké skleněné budovy, o hodně vyšší než kde stojí, podivná města, kosmické lodě, divné krajiny… ještě se divíte, že jsem o tom nikomu neřekla?
Takže asi tak. Toho dne, co byl totálně nejobyčejnější jako tisíce jiných dnů co byli a co budou, co jsem se vracela znuděná z práce, jsem najednou ten pocit měla ještě silnější.

Mohly za to tři dívky, co stály kousek ode mě, když jsem čekala na bus. Byly divně oblečené, krátké šaty z nějaké přiléhavé látky v červenobílých barvách – měla jsem je za nějaké roztleskávačky co se nepřevlékly a čekají na odvoz autem – jenže když jsem se na ně podívala pořádněji, tak nebyly mokré. Pomyslela jsem si, že mi totálně hráblo. Pak jsem zaslechla, o čem se baví. O mě.
„To je fakt ona?“ otázala se blondýna s vlasy na ježka.
„No, musí… jako přístroje ukazujou že ano…“ Dlouhovlasá bruneta otáčela v ruce předmětem, co měl tvar křížence PDA a malých řídítek.
„Jako je tady už 250 let je jasný že do ní naprali spousty čipů, odpužovačů a podobně… museli jí hrozně mučit, nepoznávám jí.“ Dodala. Ta, co vypadala nejmladší, asiatka, se na mě nedůvěřivě koukala.
„No já nevím… jako nic proti generálovi, ale o tohle bych si ani neopřela aircykl…“
„To je tím, Trisho, že jsi teprve ve druhé reinkarnaci. My veteráni už rozpoznáme kdejaký čip. Neměly jsme tě s sebou brát…“ pravila trochu hašteřivě blondýna.
Moment, o čem že to melou? Já že jsem tu 250 let? Není to ptákovina? Co to sakra má znamenat? Jsou snad sjeté nebo si jen tak dělají legraci?
To už bruneta namířila přístroj na mě.
„Ty vole!“ vyjekla, až se za ní několik lidí otočilo (ostatně, oni na ně koukali pořád, všechny tři dívky byly atraktivní…), „to je maso… implantát rakoviny, odpuzovač lidí, antiferomony, implantát cukrovky.. do prdele, věděla jsem že generál dostala přísný trest ale todle?? Ty ostatní kolem ní jsou relativně v pohodě, až na toho pána támdle, ale to je…“ jelikož bruneta zvyšovala hlas, lidi a pán támdle se na ní podezřívavě dívali, rozhodla jsem se zakročit. Ostatně, nemám co ztratit. Buďto mě tím udělátkem umlátí, nebo mě umlátí pán támdle, nebo do mě při nejhorším bude hustit nějaké voloviny.
„Nějaký problém?“ zeptala jsem se jí.
„Generále…“ zasípala blondýna, „konečně jsme vás našly!
„Musíme rychle do transportéru!“ křikla Asiatka, které říkali Trisha, „blížej se dozorci! Našli nás! Je to fakt generál!“
Bruneta se shýbla, z ponožky vytáhla něco jako propisku, stiskla tlačítko a ven se vyvalil dým. Blondýna mě popadla za ruku a táhla do jejich doupěte… tedy, k transportéru. Ne že bych tušila co to je, ale zní to jako z nějakého sci-fi. Nebo jako z pořadu kde je skrytá kamera.
Běžely jsme po silnici, oni totálně suché a já mokrá jako myš. Otočila jsem se na lidi na zastávce – dým se rozplynul a oni dělali, že nás v životě neviděli.
„hej, co to má znamenat?“ kníknu.
„vysvětlování později!“ štěkla Bruneta, „Sarin, odpuzovač! Kolem transportéru se motaj vězni!“ Blondýna vytáhla novou propisku, co ale nedýmila, co vlastně nedělala vůbec nic, jen lidi (nikdo z nich nebyl v pruhovaném mundúru) co okouněli v parčíku měli najednou naspěch a park se vylidnil.
„Rychlé!!!“ kvílela Trisha, „támdle jdou!“ Bruneta stiskla něco na svém udělátku, na trávníku se zhmotnila nějaká podivná koule s ploutvemi, no vypadala jako ufo, nacpaly mě dovnitř, připoutaly se k sedačkám, Bruneta vykřikovala rozkazy, Sarin startovala a Trisha se ujala děl, protože začala střelba.
„Štíty na maximum!“
„Zasáhli nás!“
„startujeme!“
„Zadej souřadnice!“
„zadáno!“
„Jedem dozorce zabit!“
„dělo stále v pohotovosti!“
„Rozkaz!“
„Dohlídnete na generála až budem na orbitě!“
„Ano!“
„Pak nastavte rychlost na dva skoky!“
Točila se mi z toho hlava. V jednu chvíli přemýšlím jak zabít nudu a v druhé chvíli mě unese parta mimozemšťanek, co mě mají za nějakého generála. Že by Aštar šeran existoval? Ahh, já ty jejch letáky vyhazovala! Potrestají mě za to?
Když se ke mně konečně otočily, otočila jsem se já k okýnku a viděla, jak se země vzdaluje a kolem panuje hluboký vesmír. Zmohla jsem se jen na „ééé?“, udělalo sem mi zle a poroučela jsem se k podlaze.

Kapitola 2 – Kdo jsem?

Když jsem se probrala, už jsem nebyla v podivné kouli. Ležela jsem na lehátku z podivného materiálu, vedly ode mě trubičky, pípaly a blikaly tam nějaké panely a obsluhoval je robot.
Absolutně mě nenapadalo, jak robota oslovit. Jediný robot, se kterým jsem se setkala, byl kuchyňský, a ten odmítal jakkoli konverzovat. Co když se tenhle naštve a začne mě porcovat? Nebo povolá někoho jiného kdo mě bude porcovat? Tak jako tak, vidina porcování byla ve všech vyhodnocených cílech. Tak jsem se osmělila se zeptat.

„Čau, ty jsi robot?“

„Ne, já jsem kuře, paní.“odsekl.

„Robotické kuře?“ ušklíbnu se.

„Oh – promiňte, generále. Máte asi velmi silný otřes mozku, že si mě nepamatujete a že vůbec nerozeznáte robota. Jsem Helius, váš osobní robot po tři vaše poslední svobodné reinkarnace. A jsem velmi potěšen, že vás konečně nalezli! Čekali jsme dvě a čtvrt reinkarnace!“ bílý robot, co sestával z hadiček, plechů, pístů a plastu zněl skutečně nadšeně.

„Já tě neznám. A o čem to furt melete? Reinkarnace?“

„Ano generále. Váš druh má schopnost reinkarnace. Neboli oživení. Můžete umírat a stále se rodit, ale vy, stejně jako ostatní Ochránci Všech a všeho jste si zvolila vir nestárnutí. Tedy v určitém věku vypadáte pořád stejně až do smrti. Pak se vaše duše, když umřete, reinkarnuje znovu do oživeného a uzdraveného těla. Pokud chcete a vy jste vždy chtěla. Ale během vašeho uvěznění jste musela procházet procesem stárnutí. Nemocí, co vám naprogramovali. Všechny ty čipy jsem odstranil, jen nechápu co je s vaší pamětí.“

„Bh.. bl.. B?“ otázala jsem se inteligentně. To už se rozletěly šoupací dveře a dovnitř vstoupil někdo, zřejmě lékař.

„Slyšel jsem poslední slova vašeho robota, slečno Shirm a odpověď zní: vaše paměť byla velmi poškozená vlivem nemocí a vší bolesti, kterou jste trpěla desítky let, opakovaně. Přesto vám nějaké vzpomínky zůstaly. A já s mým týmem se je pokusíme obnovit.“

„Kdo jste, doktor? A kdo je slečna Shirm? Já se jmenuji Mariella – „

„Ne, Mariella bylo vaše vězeňské jméno. Jmenujete se Regan Shirm. Já jsem lékař této stanice, doktor Sid Stratus. Brzy budete zase vědět, o co se jedná. Zatím si lehněte, já a Helius se o vás postaráme…“ doktor Stratus stiskl něco na pípajícím panelu a já zas usnula.

Když jsem se probrala, všechno se mi jevilo trochu jasněji. Věděla jsem, že ten robot, co zběsile tluče do zaseknutého počítače, je Helius 2031, můj osobní robot, kterého jsem si sestrojila poté, co jsem ztratila Valiuse 3030 při bitvě o planetu Siria. Jak se však roboti sestrojují a kde leží Siria, to vážně netuším.

Při pohledu z okna jsem došla k závěru, že se nacházím na lékařské stanici Pegas, což je velmi prestižní luxusní klinika. Proč mě léčí zrovna tady jsem netušila.
Řekla jsem Heliovi o svých poznatcích. Zaradoval se a dodal, že ztráta paměti pomine, když vidím předmět nebo osobu, kterou jsem dříve znala. Žalostně dodal, že některé vědomosti se budu muset naučit znovu. Třeba to sestrojování robotů. Avšak, nadšeně dodal, mám na to nespočet dalších reinkarnací.
Pak mi podal plexisklo. Tedy, spíš plazmosklo, došlo mi když jsem se ho dotkla. Hnedka se aktivovalo – byl na něm plastický, trojrozměrný portrét mé osoby a ve vzduchu se zhmotnila písmena, co jsem ani omylem nepřečetla.

„číst se brzy naučíte. Uměla jste všechna písma vesmíru a díky speciálnímu implantátu i všechny jazyky. Nebojte, až se uzdravíte, zase vám ho dáme. Zatím tuhle – aktivujte si audioverzi.“ Do něčeho na plazmoskle ťukl a ženský hlas začal vyprávět hotové fantastické sci-fi ságy o někom, kdo se jmenuje Regan Shirm, pochází z enklávy Ochránců Všech a všeho na prosperující planetě Ceres, je statečná, odvážná, mazaná atd, a svou slávu získala někdy před tisíci lety, když velmi vtipně zlikvidovala zločinnou planetu. To se mi moc líbilo – Regan šla nejprve do nejluxusnějšího casina, co tam bylo, odpočítávala karty a vyhrála jmění. Za to si nechala udělat armádu holografických klonů, které vyměnila za co nejvíce otroků. Takže otroky vysvobodila, pak spustila destrukční program – bomby byly zabudované v klonech – a to co z planety zbylo tak zničily její vesmírné lodě.
Paráda! Jako z nějaké šílené fantasmagorie.

Podobných vesmírných dobrodružství tam bylo mraky. Ano, vzpomínala jsem si, ale tak jako matně – jako kdyby se mi to někdy kdysi dávno zdálo a já si ten sen snažím vybavit.
Takže já jsem jakási Regan Shirm. Uf, regenshirm znamená německy deštník. Ale tak to bylo i v mém případě. Já jsem jakýsi vesmírný deštník, co ochraňuje Všechny a Všechno před katastrofami, zlými lidmi, zlem všeobecně. Zničila jsem celé hvězdné soustavy, jiné jsem zachránila. Prožila jsem mnoho let na palubách vesmírných bitevních křižníků, debatovala se všemi významnými politiky… prostě hvězda.

A pak to přišlo. Před 250 lety začala vesmír ovládat nepřátelská frakce Dobyvatelů. Řád Dobyvatelů. Zhmotnili se doslova odnikud – v jejich čele stáli uprchlí vězni, odpadlíci z Řádu Ochránců, co se soustředili na krystalové planetě Selvera věděli, že Regan, tedy já, jsem pro ně ta největší hrozba, tak mě po vykonstruovaném procesu deportovali na vězeňskou planetu s neomezeným trestem. A konečně mě našli.
Vypnula jsem plazmosklo a prázdně koukala do vzduchu. To není možné. Je to jako ve snech co se mi zdály. Uvěznění mě nikdy nezlomilo, nikdy se nikomu nepovedlo moje myšlenky a vzpomínky vymazat, ačkoli jsem měla tu nejtěžší formu trestu…

Z ničeho nic na chodbě zadupaly rychlé kroky. Spíš velmi splašený běh. V první chvíli mě napadlo, že mě pozemští věznitelé našli, nebo že dobyvatelé dobyli zdravotnickou stanici, ale pak se dveře rozletěly a dovnitř vběhla holka, o něco málo mladší než já. Měla blond vlasy v culíku, dlouhé asi jako já, ofinu a živé modré oči. Zastavila se a udýchaně na mě zírala.

„Nezabíjej mě!“ zakničím. Koukala na mě jako na svatý obrázek. Pak sáhla k opasku a tasila železný meč.

„Nezemřu bez boje!“ pokusila jsem se mluvit statečným a pevným hlasem, ale znělo to jako kejhání husy.

„Co je s tebou?“ otázala se, „nesu ti tvůj plazmový meč. Nemohla jsem se doškat až tě uvidím!“ pak se zarazila. „ty.. mě nepoznáváš?“

„ne..“

„Nevíš, kdo jsem?“ zachvátily jí chmury. Pozorně jsem si jí prohlížela.

„No já… hele…“ měla hodně podobné rysy jako já a když na její vlasy dopadalo světlo z určitéh uhlu, měly podobnou barvu jako moje.

„ty budeš…někdo z mojí rodiny..“

„jsem tvoje mladší sestra. Megan.“ Pravila trochu uraženě. „Tvůj meč jsem u sebe měla v úschově. Poté, co tě zatkli, meč hledali, aby si ho nechal vůdce Dobyvatelů. Já jsem ho ukrývala. Bylo to… peklo. Ale co, to je jedno! Teď jsi nazpátek a konečně můžeme svrhnout vládu Dobyvatelů!“ rozradostněně mě objala.
Prima. Z nebe spadne několik holek a vzápětí mě prohlásí zachráncem vesmíru. A ještě o chvíli později se dozvím že nic není tak jak jsem si myslela že je. Být robot, vybuchne mi hlava.
No.. jedné věci jsem se rozhodně zbavila. Nudy. Takže, si to zachraňování vesmíru parádně užiju, no ne?