Info o - Příběhy z Jabbova paláce

Z dnešních mrzutostí...

Příběh Biba Fortuny, majordoma velkého Jabby, začíná pár dní před událostmi v EVI. Podobně jako další obyvatelé paláce i on zosnuje plány na odstranění svého pána. Bibovy cíle jsou ale vyšší. Chce celý Jabbův podnik pro sebe, chce se stát králem podsvětí a zbožňovaným vládcem na rodné planetě Rylothu.

Vše má perfektně promyšlené, ví o každém smítku, co se v paláci pohne a je trpělivý. Má způsoby, jak svých toužených cílů dosáhnout, ale nehodlá se strhat. Pokud udělá někdo špinavou práci za něj, nevidí v tom problém. Na výsledku to pro něj nic nemění, koneckonců on je tím, kdo je u kormidla a z potyček v podpalubí může jen těžit. Nebo si to alespoň myslí...

Kromě Biba hrají velkou roli v příběhu b'omaarrští mnichové. Sekta osvícených, kteří se rozhodli zbavit se svých těl velmi svérázným způsobem, aby je jejich fyzické potřeby nadále nerušily při rozjímání. Svojí přítomností přináší do popisovaných událostí až hororové prvky a značně přispívají k celkové originalitě povídky.

Do Bibova příběhu jsem se pustil z celé antologie jako první, právě kvůli mnichům - poprvé jsem o nich a jejich fylozofii slyšel v rozhlasové hře Vojákem pro Impérium s Kylem Katarnem v hlavní roli, a nemohl jsem se dočkat dalších informací. Dostal jsem je a byl nadmíru spokojený.

Povídka trpí, podobně jako ostatní, repetitivností v bodě, kdy dojde na popisování příchodu Luka do paláce. Jinak se čte perfektně. Je napínavá od začátku do konce a potěší skvělým vyvrcholením.

Jediným zádrhelem, pokud si odmyslím ty, které se týkají všech příběhů napříč antologií, je způsob jakým Bell nechal přežívat lidské tělo bez mozku. Kdyby do těla dal vpravit kus nějaké života podpůrné technologie, bylo by to uvěřitelnější. Pouhé ponechání mozkového kmene se zdálo být přinejmenším nedomyšlené.

Zbytek, i se všemi intrikami, byl koherentní a perfektně seděl na Epizodu VI.

7,5/10

Velký bůh Quay

Jednoho krásného rána se Barada, klatooinský otrok ve službách velkého Jabby, probouzí a smířený se svým pohnutým životem se vydává za svojí "prací".

Na seznamu má jen jediný úkol, zajistit, aby se Jabbova bárka v plné síle mohla vydat k sarlaccově jámě. Vše by šlo snadno, kdyby Tatooine nebyla zapadlá planeta, kde místní musí slovo zásobování hledat ve slovníku a náhradní díly se tak shání na smetišti.

Jakoby toho nebylo málo, v huttově kriminální organizaci se schyluje k převratu a porůznu se začínají objevovat mrtvá těla.

Všímají si toho i členové palácové ostrahy - weequayové, kteří se pod váhou závažnosti neobvyklého množství vražd pouští do vyšetřování. Nutno dodat v rámci jejich duševních schopností.

Příběh lze shrnout jedním slovem - taškařice. Je prosťounký, až dětský, čemuž odpovídá nejen sloh, ale i použitá slovní zasoba. Celý je postavený na takzvané magické kouli "osmičce", americké hračce se kterou když zatřesete, odpoví vám na jakoukoli otázku. Zbytek, včetně postavy Barady, je jen vata.

Povídku jsem si vybral jako druhou z antologie, protože jsem od autora G.A. Effingera nikdy nic nečetl a byl jsem zvědavý, jak se se světem hvězdných válek popasuje. Inu, na Epizodu VI to sedí bezproblému. Nicméně z dnešního pohledu rozšířeného univerza bychom už nějakou tu chybku našli. Kupřikladu Sora Bulk vypadá v porovnání se zdejšími verzemi weequayů jako Albert Einstein.

Jednalo se o odpočinkové čtení. Hard-core fanouškům, kteří si moc nepotrpí na výstřelky a parodie se to nejspíš líbit nebude, ale ostatní se alespoň pobaví.

S hodnocením to sice nesouvisí, každopádně smutné pro mě bylo zjištění, že ačkoli se jedná o povídky, z textu vyplývá, že na sebe navazují a asi by bylo moudřejší antologii číst od začátku - jako klasikou knihu, misto vybírání si...

4/10

Mnohoštět

"Písek tiše zašeptal, když se přes něj - v posledním výdechu dne, převalil horký vítr." Toť úryvek přímo z povídky, který ji bezvadně vystihuje.

Lehkost a krása psaní autorky Deborah Wheelerové (dnes už Rossové) se střetla s pomíjivostí a zbytečností a vznikl tak příběh o granovy Ree-Yeesovi, plný kreativních nápadů, jehož rozuzlení nehraje absolutně žádnou roli.

Ree-Yees je okrajová postava, ostatně jako většina těch, které v antologii vystupují. Na rozdíl od jiných ale jeho příběh nedokáže zaujmout. Autorka jakoby vsadila všechny karty na vykreslení okolního světa a hlavního hrdinu za ony perfektní kulisy upozadila.

Hned na začátku se dozvídáme, že se Ree zaprodal Impériu a výměnou za zabití Jabby, mu je slíben čistý trestní rejstřík a možnost návratu na Kinyen. K žádné akci ale nedojde. Zjistíme, že je vášnivým sázkařem a rád švidnluje, ale hrát jej nevidíme. Víme, že je alkoholik a rváč, ale do žádné potyčky se nepustí. Jakoby vše, co Ree-Yeese charakterizuje, stálo tak akorát za mávnutí rukou. Jakoby byl zrnkem písku v dunovém moři. Což je, ale proč o něm tedy psát?

Naproti tomu je ono písečné moře popsáno do detailu. Dozvídáme se o nových živočišných druzích, o způsobech pašování dokonce i uvnitř pašerácké organizace, o tom, co má Jabba rád na talíři, kolik prsou mají granské ženy, jak se jemnuje matka granských bohů atd.

Komu stačí pestrost galaxie, bude spokojen, kdo bude hledat i smysl, ztracen.

Čte se to dobře a epizodu VI to nijak neruší.

Kreativitu, co se hvězdných válek týče, Rossové upřít nelze. Snad až na závěrečný zvrat, který je rozhodně přes čáru... A zbytečný.

Potěší malé pomrknutí v podobě nenápadného odkazu na agenta 007.

5/10

Až zbyli jen někteří

Mám dilema. Nevím, jak název povídky přeložit. Dle mého, by to správně mělo být Deset malých Jawíků. Abych vysvětlil, And then there were some odkazuje na román od Aghaty Christie And then there were none. Jenže to dává smysl pouze v Americe. U nás v Evropě, kde kniha vznikla, nese název Ten little niggers, tedy Deset malých černoušků. A teď babo raď. No, nevadí, vždyť nám jde přece hlavně o obsah.

V centru dění je gamorrean Gartogg. Když už jsem byl v samém úvodu tak pěkně nekorektní, proč v tom nepokračovat - Gartogg je retard. Rasa gamorreanů sama o sobě neprodukuje zrovna génie, ale inteligence, kterou je obdařen Gartogg, se vymyká i jejím standardům.

Svojí hloupostí je ostatním pro smích, a protože se s ním nikdo nebaví, je velmi osamělý. Ze všeho nejvíce si přeje, aby jej uznávali alespoň jemu vlastní - kolegové z gamorreanské partičky strážných. Jenže aby toho docílil, musí udělat něco úctyhodného, což s IQ houpacího nerfa dost dobře nejde.

Potlouká se tedy po paláci a doufá v zázrak. Jde sice svému štěstí naproti, ale je tak hloupý, že by nepoznal terno, ani kdyby jej udeřilo přímo do rypáku.

Povídka stojí na třech pilířích: Parádnímu humoru plynoucímu z omezenosti hlavního hrdiny. Zápletce inspirované již jmenovanou knihou od Aghaty Christie a snaze vytvořit lepidlo, které pevně spojí a prováže všechny příběhy antologie. První dvě fungují skvěle. Třetí trošku dře a trpí v pasážích mezi jednotlivými událostmi. Být povídka delší, už by to asi vadilo.

Styl psaní je sice jednodušší, první odstavec jsem si dokonce říkal: A jéje, to je jak od desetiletého, ale pak se děj rozběhl, pochopil jsem, že půjde hlavně o zábavu a už to bylo dobré. Humor fungoval o poznání lépe než v příběhu weequeyů a onu myšlenku a způsob stmelení antologie musím ocenit, výsledné hodnocení je tedy vysoké.

7/10

Oněmnělý

Buboicullaar, zkráceně Bubo, je žabopes. To je asi tak vše, co by o něm obyvatelé Jabbova paláce dokázali říct. Pravda, ti povrchnější by možná ještě utrousili něco o ošklivosti či hlouposti, ale právě to hrálo Bubovi do karet. Nikdo jej nepovažoval za důležitého, zatímco byl jednou z nejinteligentnějších bytostí, které se kdy rozhodly velkého Hutta odstranit. Díky svým proporcím se mohl bez potíží pohybovat po celém paláci a získával tak informace z první ruky.

Tím ovšem výhody Bubova vzezření končily. Byl uvězněn v těle, jež neumožňovalo bránit se bytostem, co se mu posmívaly a zneužívaly jej pro své vlastní podlé plány, jako například gran Ree-Yees. Nejhorší však bylo, že nemohl mluvit. Na rozdíl od jiných inteligentních tvorů byl odsouzen strávit svůj poměrně dlouhý život v němotě. V útrobách paláce ale nalezl něco, co by mohlo jeho problém vyřešit…

Pokud nepočítáme epilog, je Oněmnělý nejkratší povídkou antologie. Na pouhých šesti stranách dokázal Daryl F. Mallet představit parádní postavu, o které snad nikdo před tím jako o postavě ani nedokázal uvažovat. Poodkryl další tajemství b'omaarrských mnichů a dokonce vtipnou formou vysvětlil jednu ze záhad předešlé povídky (Mnohoštět).

Nedokáži si ale odpustit výtku stran nedomyšlení nebo spíše nedovysvětleni Bubovy historie. Kupříkladu jeho motiv zabít Jabbu je sice odhalen, ale stroze a nijak zvlášť přesvědčivě. Neseděl mi ani zmíněný zvrat, vysvětlující jistou událost v příběhu Ree-Yeese, protože do značné míry popíral, co se z pohledu grana stalo. Nezbývá než konstatovat, že k tomu došlo kvůli Ree-Yeesově opilosti a proto si danou věc nepamatoval.

Jako jedna z mála, má povídka šťastný konec, samo sebou míněno pro kriminálníky a podvratné živly. Čte se jedním dechem a dokáže zaujmout.

6,5/10

Kejkle

Mara Jade je Císařovou rukou. Plní pro vládce galaxie důležité úkoly, které nesnesou odkladu, ale zároveň nevyžadují jeho bezpodmínečnou přítomnost. Jako tajná agentka má vše, co si lze přát - prvotřídní výcvik, znalosti, volnost, peníze a moc. Své úkoly plní bez ptaní a s vysokou úspěšností. Tentokrát ale naráží, cíl, který ji byl zadán, je mnohem houževnatější, než vyplývalo z briefingu. Ačkoli je varována, aby jej nepodcenila, selhává a místo rychlého výpadu je nucena se sama bránit...

Timothy Zahn to má u mě těžké. Z jeho tvorby vím, že má navíc, takže když napíše něco, co by u jiného obstálo na průměr, u něj to dopadá zklamáním.

Dobrá polovina povídky je jen převyprávění děje z Epizody VI z pohledu pasivní Mary. Zbytek popisuje její příchod do Jabbova paláce a odchod z něj, přičemž nelze tvrdit, že by se jednalo o nějak zvlášť záživné čtení.

Pokud jste navíc četli komiks Císařovou rukou, který vyšel tři roky po antologii a u nás v rámci omnibusu Stíny Impéria, znáte děj celý. To samozřejmě ale vytýkat nelze.

Co vyčíst lze, je pocit přílišné alternativnosti. Mara je do děje zasazena násilně a na rozdíl od jiných postav antologie, je to znát. Scéna, ve které pozoruje Luka bojujícího s rancorem, je nepřirozená a těžko se akceptuje.

Zarazí i Mařina dedukce, kam Luke ukryl světelný meč, protože popírá její překvapenou reakci na skrýš v R2 v Dědici Impéria.

Co je však pro mě nejzásadnější, je pocit, jakoby povídka do antologie nepatřila. Místo je správné, čas také, ale celek působí cize. Zahn přichází s postavou, která je čistě produktem rozšířeného univerza a ať se snažím sebevíc, v Epizodě VI ji prostě nevidím. Neříkám, že ji neakceptuji, či nevitám, jen do antologie, která se z 90% soustředí na charaktery viděné na plátně, tak nějak nepasuje.

Hrdinou není sebestředný a hloupý padouch, ale chytrá charismatická agentka. Hlavním záporákem není Jabba, ale císař a příběh není spjatý s dějem ostatnich povídek, ale stojí zcela samostatně.

Pokud jste tedy ještě nečetli výše zmíněný komiks, pak vás povídka má čím překvapit. V opačném případě ji nejspíš pouze protrpíte a ve stínu jiných Zahnových děl rychle zapomenete.

5/10

Stáří přátelé

Cheviné na Vinsiothu byli lovci a farmáři. Žili prostým způsobem, který byl možná těžký, ale poctivý. Mladý Ephant Mon chtěl však od své budoucnosti víc. Rozhodl se tedy rodnou planetu opustit a vydat se vstříc dobrodružstvím, která mu galaxie nabízela.

Nic ale není takové, jaké si to vysníme, a škola života je nelítostná. Zavede Ephona na scestí a udělá z něj žoldáka, lupiče a nakonec agenta ve službách Jabby.

Mon v Huttově organizaci stráví mnoho let, během kterých projevuje svému šéfovi neochvějnou loajalitu. Až si někteří členové podsvětí kladou otázku, co za ní vlastně stojí. Jako zručný agent s velkým množstvím užitečných kontaktů a informací, má na trhu vysokou cenu, není proto divu, že se o jeho služby zajímají i jiní...

Příběh skutečného sloního muže (Elephant man / Ephant Mon) se o dílo F. Trevese a A. Montaga nijak neopírá. Kromě jména je jedinou paralelou malá pasáž, ve které se dva baroví hulváti hrdinovy posmívají kvůli nevšednímu vzhledu. Daleko více jsem z povídky cítil Kmotra, kde Mon představuje zabijáka Luca Brase a Jabba samotného kmotra.

Mafiánsky působí i styl, kterým je příběh vyprávěný. Autor Kenneth C. Flint zvolil pro hvězdné války nevšední "Ich firmu", čímž z povídky vytvořil jakousi Ephantovu výpověď, kterou navíc opepřil slangem a lehce depresivní atmosférou.

Provázanost nejen s ostatními povídkami antologie, ale i předchozí sbírkou příběhů z Mos Eisleyské kantýny dopadla na výbornou. V kontrastu s jinými autory Kenneth nepapouškuje scénář Návratu Jediho a pouze na něj odkazuje, což mu dává prostor na devatenácti stranách rozjet už trošku komplexnější záležitost.

Z jinak dvourozměrných postav se stávají trojrozměrné a mnohem uvěřitelnější. I samotný Jabba ukáže svoji světlou stranu a nedrží se pouze své úchylné bezcitné předlohy. Navíc to bylo v antologii poprvé, co mi na postavě skutečně záleželo a vzhledem k tomu, jak většina jejích hrdinů končí, jsem se o ni bál.

Když o tom tak přemýšlím, nemám moc co vytknout a s radostí uděluji na krátkou povídku vysoké hodnocení.


8/10