Tvorba Darth Eternal Hatred

FUCHSIOVÁ CHATA

Ve společenské místnosti bylo akorát několik protokolárních droidů, tak si nechala udělat jídlo, nacpala se k prasknutí, pak se připojila na holonet, napsala několik zpráv do chrámu padawanům, se kterými se znala a doufala, že budou závidět. Potom se koukala na nějaký bezduchý film a nakonec si šla lehnout.
Druhý den přišla na snídani jako poslední. U stolu seděli všichni jediové, a vedle Terenal někdo cizí.
Anny předtím, než si neznámého prohlédla, se zaměřila na sestru.
No, dobrý. Její triko div že nepraskne na těch kozách. Tváří se jako by sežrala kaktus a teď má průjem. Naparuje se před tím cizincem. Balí ho na ten svůj zasmušilej ksichtík.
Nahlas ale řekla: „Ahooj, nejdu pozdě?“ Terenal se na ní otočila.
Ah bože, pomyslela si, tak todle je už moc. Narve svoje špeky do o tři čísla menšího, prsa si vycpe nějakou šílenou podprdou. Namatlá si na obličej pudr, že není poznat jakou má doopravdy barvu a na oči si flákne stíny jako by šla na karneval za noční můru. Ale to mi tak nevadí. Zlý je ta její naivita a hloupost. No nic…
„Ahoj Anny. Nevadí, sedni si.“ Ukázala na volnou židli vedle sebe.
„A my se ještě neznáme,“ zatvářila se „koketně“ na neznámého. Ten se na ní otočil a usmál se.
„Ne, neznáme. Já jsem Lucius. Synovec pana správce.“ Lucius měl dlouhé černé vlasy a temné, hnědočerné oči. Anny napadlo že se sestře líbí a ona jemu. Proč by si jinak sedal vedle ní? To je jasný,. Teď spolu flirtujou. To tak nenechá!
„Lucius?“ zakničela, „to je ale nositel světla. Vy jste tmavý,“ zahihňala se. Lucius se usmál.
„Klidně mi tykej. To víš, jméno po otci. A posaď se!“
Anny posadila zadek narvaný v džínách na židli a doufala, že kalhoty neprdnou. Začala se cpát, mlaskala u toho, snažila se s Luciusem konverzovat a cítila se výborně. Terenal vypadala uplatě.
Patří jí to, koketě, pomyslela si Anny.
„A co je vlastně tvůj strejda zač?“ zeptala se jako by nic Luciuse.
„šuuš,“ udělali ostatní pobouřeně. Lucius se usmál.
„Nemusíte říkat šuš. Můj strýc… má rád anonymitu. Věřily byste, že an já nevím, jak vlastně vypadá? No nic, dneska bych si rád ještě trochu odpočinul pod krystaly. Odpoledne můžeme vyrazit na malý výlet, nedaleko je městečko a tam znám slušnou kantýnu.“
„Jsme jediové, né němečtí turisti,“ pravil George.
„Ale no tak, jsme tu na prázdninách!“ zaradovala se Anny.
„Jak chcete.“ Uklonil se Lucius, „já půjdu.“
„Směl bych se na něco zeptat?“ osmělil se Pewit. Lucius svolil a Pewit pokračoval.
„Cítím v tobě Sílu… Jsi jedi?“
„Ne nejsem.“ Zasmál se Lucius, „naši nechtěli, abych se jím stal. Tak mě nechali být. A teď jsem obchodníkem.“ Lucius se rozloučil a odešel.
Mistr Pewit ještě chvíli přemýšlel o Luciových slovech. Pak ale mávl rukou.
„Nic špatného v ním necítím. Možná byli jeho rodiče vlivní. Ani bych se nedivil, kdyby strýc se přimluvil. Spravuje chatu kam se jezdí zrekreovat zdecimovaní jediové… no nic. Máme před sebou 14 dní odpočinku. Utraťte je rozumě!“
„Heej,“ ozval se jakoby pobouřeně George, „já měl mít projev. Tys mi ho čajznul.“
„Mistřě, mluvíte zase hovorově,“ ozvala se Bee. George se plácl přes pusu a udělal legrační obličej.
„no jo. Jsem přepracovaný. Takže, Pewit to řekl za mě a já jen dodám, bavte se dobře!

dobrý! chce to vraždu a spoustu krve

mno, sem zvedava na zapletku

todle je jenom začátek. Pmalu se to rozjíždí. Vražda bude a plno krve.. a mohlo by být ještě xxx, ale to pošlu v pm zájemcům.

Hej, to je dobrý.

Fuchsiová chata

Každý si děla, co chtěl. Terenal se uklidila do svého pokoje a meditovala. Pod jejími okny cvičně šermovali Pewit s Georgem a Bee přihlížela a soudcovala. Henry hrál ve společenské místnosti s Kalosem karty a Anny se courala za správcem a pořád se na něco ptala. Správce jí měl očividně plné zuby.
Bee se najednou zaposlouchala – slyšela, jak někdo hraje na bithskou píšťalu.
„Počkejte, nechte toho…“ mistři se zastavili a taky poslouchali.
„Co je to?“ nechápal George, „tu melodii znám, to je typická kantýnská, ale hraje jí strašně smutně.. cítím z toho bolest,“ dodal. To už se blížil správce se Anny v patách.
„Myslíte Jaldyho?“ optal se a rukou ukázal směrem, odkud se hudba linula, „to je starý Bith. Před mnoha lety zabil svojí ženu, v žárlivosti a za to byl uvězněn. Nikdy se z toho nevzpamatoval co provedl. Tak chodí kolem po lesích, hraje na píštalu pořád dokola jednu a tu samou písničku a chová šneky. Prodává je nebo je jí. Pak taky po lese sbírá harampádí a prodává ho do sběru. Ale je neškodný, nebojte se ho.“ To už hudba dohrála a kolem se smutně přešoural starý Bith. Zmizel kdesi za chatou, směrem k řece a pak se z lesa zase ozvaly smutné tóny.
Čas se prudce rozběhl dopředu.

Uplynulo několik dní.
Arian´nne a Arex došli do města. Jenže obchod s náhradními díly měl zavříno. Rozhodli se, že si zajdou do kantýny a pak někde přespí.
Jenže v kantýně se hrozně pohádali a porvaly. Majitel kantýny je vyhodil ven.
„běžte si dělat nepořádek jinam! Když neumíte pít nebo se bavit, tak sem nelezte!“ volal za nimi.
„Aby ses neposral,“ zabručel Arex, „a ty se hni. Budeme muset zustat někde venku. Kredity mám už jenom na náhradní díly… co je? Aria´nne, kam běžíš?“ dívka totiž prchala pryč, kamsi do lesů. Arex se rozběhl za ní, ale byl opilý a vrávoral.
„Sakra.. to snad ne.. „ nějak se doplahočil do lesa, volal Aria´nne, ale nemohl jí najít. Pak se svalil do křoví a usnul.

Alya byla už zoufalá. Holocron nikde a už si svou budoucnost představovala někde u zemědělských odborů. Už jí zbývaly jen dva dny. Rozhodla se, že uteče a stane se třeba nájemnou lovkyní, než někde sedět na farmě… Už si s tou myšlenkou pohrávala docela dlouho. necítila s ejako plnohodnotný jedi a čekala na svou příležitost. teď jí dostala.
Šla lesem, a najednou našla tělo nějaké twilečky. No prima, pomyslela si, spí jako zabitá. A oblečená je jako nájemná lovkyně. Hm, je mi podobná, má doklady.. tak se hezky vyměníme.
Převlékla se a spící opilé Twilečce, jejíž doklady byly na jméno Aria´nne dala své oblečení. Pak se vydala pryč lesem.

Aria´nne se probrala. Byla pořád hluboká noc. Nechápala, proč má na sobě jedijské roucho a doklady na jméno Alya. Vrávoravě vstala…
A najednou k ní někdo přiskočil zezadu!
„Arexi, nech toho!“ zaječela.
„Já nejsem Arex,“ řekl cizí, maniakální hlas, „já jsem tvoje noční můra.“
„Ta bota s pordážkou co má zuby?“ zašklebila se Aria´nne. Neznámý si jí k sobě otočil a ona mohla pohlédnout do jeho žhnoucích očí.
„To nejsi ty!“ zařval a napřáhl světelný meč s rudou čepelí.
„A kdo jsem teda?“ zakníkala dívka.
„Ne ta, kterou hledám.“ Hlas měl zlý a pološílený. Beze slova vrazil Aria´nně čepel do prsou. Vykřikla a pomalu se svalila na zem.
„Obelstila mě, hááá, za to zaplatí…“ zavrčel vrahoun, vypnul meč a ocházel pryč.

ty jo, zacina to bejt napinavy
kdy bude dalsi dil?

ted mi nejde vůbec psát tak nějak jsem se do toho zamotala a přemýšlím že s těmi twilečkami jsem to měla udělat trcohu jinak...doufám že to nevypadá moc zmateně.
Ale pokud jsi zmatená z toho kdo je vrah, tak to tak má být. kdyby se to natáčelo, vrah by byl zahalenej jako sidious.

jj, to sem pochopila ze zatim to nemame vedet
jinak zmateny, nezda se mi to, sice se trochu rychle skace od sceny ke scene, ale i to nekdy muze bejt

na vraha máte mít podezření.

Od scéy ke scéne, ono by možná chtělo každou scénu rozepsat víc, ale to by se hodilo jako kdyby to byla normální povídka v knize, ne povídka co se dává na forum. když je to moc dlouhé, odradí to lidi aby to četlii.

tak ja mam podezreni
ale jako jista si nejsem, coz je asi dobre ne?

napiš mi do pm podezření, jsem zvědavá. Ale neodpovím ti jestli je to tak nebo ne

tak ja jich mam vic
to v kazdy detektivce..
a jak postupuje dej, tak je vzdycky vylucuju

já se právě bojím že všechny poderželé strašně vyloučím a pak budete pátrat třeba: "Ha, vraždí Bee... ne moment, Pewit... nebo já nevím, spáchali sebevraždu nebo co."
no uvidíme po obědě.

Tak já absolutně netušim kdo by to mohl bejt.

DEH: no, napsala sem ti do pm svoje podezrely..

jak jsem odepsala, ten okruh je hodně široký a vrah/yně? má černou kápi.
takže po obědě se těš na další pokračování

tesim

Hmmm, já až tak po 22 hodině.

tak to tady toho, Cody, bude snad už víc. A třeba se už dovíš, kdo je vrah

juu, to uz dneska dopises?

fuchsiová chata

Běhal zběsile po lese. Dobře ty lesy znal. Věděl kde je jaká skrýš a kam může ukrýt mrtvé tělo.
Na chvíli se zastavil a pátral. Hledal tu twileckou jedi. Dost dlouho jí sledoval a teď konečně může konat. Bude to čtvrtý jedi, co dostal, a tady na Alderaanu druhý.
Zaregistroval nějaký pohyb na jihu. Rozběhl se tam. A opravdu – byla tam. Stála a čekala na něj. Ušklíbl se. Mohl si myslet, že se převleče.
„Přestrojení mě nezmate,“ zaskřípal.
„Nepřevlékla jsem se kvůli tobě. Nevím ani kdo jsi. Párkrát jsem tě tu viděla. Co chceš?“
„Tebe. Vlastně, jen tvou životní sílu a energii. Pokud mi ji nedáš dobrovolně, budu nucen si jí vzít sám. Chachacha!“ Alya na blázna nechápavě koukala. Lekla se, když tasil světelný meč.
„Tak se ukaž, jaká jsi!“
Chvíli spolu bojovali. Neznámý černooděnec s kápí byl však rychlejší a bystřejší. Alya byla taky hodně unavená ze svého úkolu, co nikdy nedodělá.
Když tu útočník udělal prudký výpad a usekl dívce ruku!
Alya zaječela. Ruka s mečem ulétla a spadla do rokle. Alya klesla na kolena. Ne proto, aby brečela, ale proto aby útočníka praštila do rozkroku. Pak udělala kotoul a chtěla uprchnout. Ale neznámý do ní pustil blesky.
„áááááh!“ ječela. Doufala že třeba někoho přivolá, ale kdo by se v noci trmácel lesem? Maximálně tak opilé twilečky.
Přepadl jí strašný strach a věděla, že zemře. Už s eani nebránila. Útočník k ní přistoupil, přisedl jí ruce a své dlaně položil na Alyinu hlavu. Mumlal nějaké zaříkávadla, a Alya cítila, jak z ní vyprchává energie. Ječela, ale vycházelo z ní jen sípění. Byla to strašná bolest, když z ní život vyprchával. Pak toho vrah nechal, vytáhl nožík a mírně řízl jedi do hrdla. Na modré Alyině kůži se zaskvěla rudá krev. Vrah jí začal sát. Je snad upír??
Po několika minutých strašného utrpení vzal útočník meč a usekl dívce hlavu.
Tu se ozvalo šramocení. Sakra, nestihnu jí uklidit. A ta ruka s mečem je taky bůh ví kde… No moh bych toho co tady je zabít, ale nejsem moc silnej.. musím vstřebat její energii a hlavně mě taky docela slušně zranila… hodil tedy tělo do rokle a rychle odešel pryč.

jestli to dnes dopíšu, nevím. Po obědě bych taky měla udělat zase něco tady v práci. Ráda bych Chatu VŮBEC dopsala někdy

Dobrý, dneska to nemusí bejt. Aspoň se večer neučtu.

nemusíš to číst hned všechno naráz no uvidíme jak to bude pokračovat.. hu